Patříte mezi stabilní opory týmu. Jste se svým dosavadním výkonem v lize spokojená?

Vždy je co zlepšovat a můj taťka mi všechny chyby doma připomene. V mém případě byla podzimní forma jako na houpačce, ale je tu nový rok, tak snad se forma ustálí a pomůžu týmu mnohem více.

Máte za sebou těžký a hodně vyrovnaný zápas s Porubou. Co podle vás rozhodlo o jednobrankové prohře Zory?

Byla to spousta maličkostí, které v konečném důsledku o to více mrzí. Nedaly jsme dvě důležité sedmičky a nastřelovaly tyčky. Bez proměňování se vyhrávat nedá.

Jak vypadá nálada v šatně po takovém zápase? Která ze spoluhráček drží v takovém případě tým v psychické pohodě?

Určitě to není žádná hitparáda. Prohra o gól mrzí mnohem více než o rozdíl třídy. Člověk si pak říká, co by, kdyby. Tohle už je ale minulostí a my musíme myslet na další zápas. Naším týmovým pohodářem je Klára Sovová. Ta holka je prostě neskutečná, vždy nás dokáže znovu nakopnout.

Ve 14. kole přivítáte Baník Most. Co od tohoto zápasu očekáváte?

Doufám, že pěkný zápas a třeba zase i nějaké drama. Všechny zápasy totiž začínají od stavu 0:0. My zápas určitě nevypustíme, budeme se snažit vyhrát.

Zoře patří průběžné sedmé místo v interligové tabulce. Jaký je cíl pro tuto sezónu?

Naším jednoznačným cílem je postup do play off, ten prostě musíme získat.

Jaký je to pocit, když se družstvu nedaří a ani vy jako nejlepší střelkyně týmu s tím nedokážete nic udělat?

Nesmím si to připouštět a musím udělat ještě víc, aby byl tým schopný zápas otočit a získat body. Letos si myslím, že náš tým není o individualitách, ale o celku. Pivoti obstarávají černou práci, máme šikovná křídla, na středu mozky týmu a my na krajích pálíme. Raša v bráně je kapitola sama o sobě. Díky Bohu, že jí máme.

Prošla jste už mládežnickými reprezentacemi. Několikrát nakoukla i do té seniorské. Splnil se vám již házenkářský sen?

Svým způsobem ano. Jsem ráda, že jsem měla možnost projít všemi mládežnickými kategoriemi a nakouknout i do Ačka. Poznala jsem spoustu super lidí a ráda na různé reprezentační akce vzpomínám.

Dá se říci, že pocházíte z házenkářské rodiny. Jak vaši dosavadní házenkářskou kariéru prožívají vaši nejbližší?

Moje rodina mě pořád hodně podporuje. Taťku vnímám opravdu hodně, když hrajeme doma, je na každém zápase a na tribuně fandí a křičí. To samé platí o prarodičích, kteří nevynechali snad jediný zápas už od mých začátků. Se sourozenci si napíšeme zprávu vždy po zápase. Vždy mě podpoří a napíší něco milého. A mamka? Ta ví, že po prohraném zápase nechci nic řešit, vlastně i to, že nechci mluvit a tak taťku doma uklidňuje. (smích)

Co dělá Tereza Kubáčková mimo palubovku? Zbývá vám čas i pro osobní život?

Už skoro rok pracuji v H&M. Je to pro mě i částečná forma odpočinku. Nemusím myslet jen na házenou. Jinak kdykoliv můžu, tak si hraju se svým ročním synovcem Adámkem.

Nepřemýšlela jste někdy o přestupu do jiného klubu nebo do zahraničí?

Když jsem byla mladší, zahraničí mě dost lákalo. Teď s postupem času už to pro mě není úplně prioritní. Změna klubu je asi reálnější, i když, třeba zůstanu na Zoře až do konce své kariéry. Kdo ví, nechávám to osudu.

Dokážete si vybavit, co byl váš největší házenkářský zážitek dosavadní kariéry?

Těch zážitků bylo více. Ale první myšlenka po této otázce patřila zápasu s Brazílií na Univerziádě v Korei. Na ten asi nikdy nezapomenu.