Jinak ale člen Síně slávy profesionálních trenérů a držitel ceny Fair Play, slavil v kariéře jenom úspěchy. V reprezentaci odkaučoval neuvěřitelných 422 zápasů, ženský národní tým v roce 1986 dovedl na mistrovství světa ke druhému místu.

Šestinásobný šampion, který kromě Zlína, Kunovic a Veselí nad Moravou trénoval také ženy pražské Slavie, Nitry, Partizánského, Lublaně nebo Koprivnice, se osm let po skončení kariéry dočkal další životní pocty, když letos v říjnu obdržel Cenu města Uherské Hradiště.

„Dostat odměnu od rodného města je vždycky ošemetné, protože doma vás málokdo uznává. Znám to moc dobře. Když jedu do Ljubljaně, Koprivnice nebo Prahy či Německa nebo Norska, zdraví mě holky i házenkářští přátelé. Doma to prostě tak nevnímají, berou mě za domácího,“ vysvětluje nejúspěšnější český trenér v historii ženské házené.

Kam poslední cenu ve své bohaté sbírce zařadíte?

Poměrně vysoko, protože jsem Hradišťák, ve městě žiji 78 let, i když jsem si odtud vždycky odskočil někam do světa. (úsměv) Cenu města stavím hned vedle ceny Fair-Play Českého olympijského výboru a uvedení do Síně slávy Unie profesionálních trenérů. Jinak medaile a tituly řadím do jiné skupiny, to je odlišná kategorie.

Překvapilo vás to hodně?

Ano. Byl jsem překvapený. Poděkovat musím především Laďovi Salčákovi, nejen za to, jak házenou vždycky propagoval, jeho putovní výstava o házené si získala velký ohlas nejen u házenkářů, ale i širší veřejnosti, ale i za to, že si na mě vzpomněl a nominoval mě na Cenu města. Zprávu o vyznamenání jsem obdržel na dovolené v Chorvatsku. Moc si toho vážím.

Jak jste si užil slavnostní večer ve Slováckém divadle?

Bylo to hezké, ale necítil jsem zrovna komfortně v obleku, který jsem si musel koupit týden předtím. Chodím většinou jenom ve sportovním. Nejlépe se cítím v teplácích. (úsměv)

Potrpíte si na slávu, úspěch, trofeje?

Samozřejmě jsem taky chlap. Egoista, ješita. (úsměv) Když jsem v mládí začínal a trénoval kluky Uherského Hradiště, veškeré informace jsem si musel shánět. Proto jsem si sám dělal zápisky, poznámky. Syn mě udělal vynikající program na počítači, se kterým jsem pracoval po celou dobu mé trenérské kariéry. Ten převzalo mnoho ligových i zahraničních družstev. Množství trofejí, medailí, sbírku vlajek všech reprezentací i klubů, se kterými jsem se v kariéře utkal, jsou dnes zaprášené a mám chuť je dát do krabic. Ale při pohledu na tyto významné trofeje propadám nostalgii a tak je oprašuji. Jsou to krásné vzpomínky. Tehdy mě to samozřejmě těšilo, ale nijak zvlášť jsem si na úspěších nijak nezakládal, bral jsem to jako svou práci a zábavu. Trochu zamrzí, že na úspěchy ženské házené, ať již československé či české, nebylo dlouhá léta navázáno. Vždyť od stříbrné medaile na mistrovství světa uplynulo již třiatřicet let, od pátého místa na olympijských hrách v Soulu jednatřicet let a od osmých míst na ME 1994 a 2002 již pětadvacet, respektive dlouhých sedmnáct let. Současná házená je ale úplně jiný sport než v době, kdy jsem začínal nebo získával medaile. A tak jsem rád, že jsem z toho venku, i když jsem v žádném případě na tento sport nezanevřel.

Je nějaká trofej, která vám v kariéře unikla?

Mrzí mě, že jsme se s Krimem Lublaň nedostali do finále PMEZ. Doma jsme s dánským Viborgem vyhráli o sedm branek, ve venkovní odvetě nás ale totálně podrazili litevští rozhodčí, když uznali gól Collinsové, která skórovala sekundu po vypršení hrací doby. Naše brankářka už jásala, ale soupeřka vystřelila a sudí po deseti minutách uznali gól. Nebýt toho, mohli jsme být ve finále tehdejší Ligy mistryň. Toto mi uteklo. Netvrdím, že jsme mohli Pohár mistrů vyhrát, ale aspoň jsme mohli být ve finále.

Větší zklamání ale přišlo na olympijských hrách v Soulu, že?

Olympiáda byla opravdu mým nejhorším zklamáním v reprezentační kariéře. V základní skupině jsme skončili první. Druhá byla Jugoslávie, třetí domácí Korea. Všechny týmy měly po šesti bodech. Bohužel organizační výbor vytáhl pravidlo postupu do finále, které říkalo, že výsledky družstev ve čtyřčlenné skupině, které nedosáhla povinných pětadvacet procent bodů, tak se nezapočítávají. My jsme s USA zvítězili o jedenáct branek a pořadatelé tento výsledek škrtli, takže jsme kvůli horšímu skóre klesli na třetí příčku. Tím jsme bohužel přišli o možnost bojovat o medaile. I po tolika letech jsem přesvědčený o tom, že jsme na to měli. Olympiáda byla vyvrcholením osmiletého cyklu. Holky byly na vrcholu svých sil. Pořadatelé nesmyslně uplatnili pravidlo, které při osmi účastnících nemělo být použité. To platilo pouze, pokud bylo v turnaji minimálně šestnáct družstev. Od olympijského turnaje již nikdy toto pravidlo na vrcholné akci nebylo použito, prostě bylo zrušeno. Ale nám to sebralo možnost hrát o olympijské medaile. Vedení výpravy podalo protest, ale stejně to ničemu nepomohlo. Paradoxně Korejky, které se díky tomuto pravidlu dostaly mezi čtyři nejlepší družstva, se staly nakonec olympijskými vítězkami, když ve finále porazily Sovětský svaz. A nemohl jsem se tomu ani divit, každá domácí hráčka za zlato obdržela pět tisíc dolarů a doživotní měsíční rentu. Toto mě hodně bolelo. Nikdy potom se nestalo, aby tým, který prohrál na olympiádě jediný zápas, skončil až pátý. Byl to výsměch.

Mrzí vás, že tehdejší výsledky nebyly absolutně doceněny?

Samozřejmě. Když jsme přiletěli ze Soulu, tak si nás téměř nikdo, včetně novinářů a vedení ČSTV, nevšiml. Nikdo o nás neměl zájem. A to jsme byli pátí na olympiádě! Nikdo nechtěl vědět, co se tam stalo, proč jsme nehráli o medaile. Byl jsem z toho dost znechucený a vlastně i celé družstvo. A i proto jsem snad odmítl nabídku vedení Oddělení vrcholové sportu, které mě zaměstnávalo, na další čtyřletý olympijský cyklus a šel pracovat do Zlína a za několik měsíců do zahraničí, když jsem dostal několik nabídek.

Přitom dneska by to byla obrovská sláva, jakou zažili basketbalisté po letošním návratu z MS …

Je to tak. Opravdu jsem rozčarovaný z toho, kde se momentálně český sport nachází. V kolektivních sportech jsme dlouho pořádného úspěchu nedosáhli, když nepočítám vynikající basketbalisty na letošním MS. A není to jenom házená, ale i volejbal, fotbal, hokej, snad jen úspěchy v individuálních sportech. Prostě v kolektivních sportech jsme zaostali.

Čím to je?

Měl jsem velké štěstí v tom, že jsem trénoval československou reprezentaci od 1. září 1980 do 31.prosince 1988. Byla úplně jiná motivace. Snad nikdy jsem nedostal omluvenku z různých domácích soustředění a zahraničních turnajů. Nikdo nikdy neodmítl reprezentovat. Teď každý trenér řeší deset omluvenek za jeden sraz. Čest reprezentovat je pro mnohé jenom slovíčko. Za totality jste se soukromě dostali tak do Maďarska, Bulharska, Polska, Německa či Rumunska. S reprezentací jsem s házenou procestoval celou Evropu, Ameriku, Kanadu i druhý konec světa. Rok před olympijskými hrami v jižní Koreji jsme dostali možnost přípravy v podobných podmínkách od ČSTV vycestovat a otestovat obdobné podmínky, když jsme téměř měsíc trénovali v severní Koreji a Číně.

Přitom jste ani nikdy nebyl ve straně, že?

To opravdu ne, v žádné. Až jsem se divil, že mě nikdy nikdo nepřemlouval. (úsměv) Pokaždé mě to vždycky nějak obešlo ať již na vojně, kdy byly nábory, nebo v zaměstnání ve Slovnaftu či později v Uherském Hradišti. Dokonce ani jako zaměstnanec Oddělení vrcholového sportu v Praze, kde jsem byl osm let. Když jsem se na to jednou ptal, řekli mi, pět procent musí být nestraníků. Já jsem byl mezi nimi. (úsměv)

Jak jste se vůbec k házené dostal?

Bylo to v roce 1952. Tehdy mi bylo jedenáct let. Toulali jsme se tři kluci okolo bývalého fotbalové škvárové hřiště. Hned za branou běhali po hřišti kluci a hráli si s balonem. Chtěli jsme vejít, ale u brány stál nějaký pán a chtěl po nás korunu. Samozřejmě jsme nic neměli. A on říká, tak běžte, ale zítra musíte přijít na trénink. Tak jsem tam přišel, do týdne jsem měl svou první registračku a začal hrát házenou za žáky Slovácké Slávie. Ten pán u brány byl František Strádal, legendární postava sportu v Uherském Hradišti. Trenér, kustod, skvělý organizátor.

Je pravda, že František Strádal byl obrovskou personou?

Je to tak. Vždyť vychoval stovky sportovců, nejen házenkářů a házenkářek, začínali u něj košíkáři, hokejisti, pozdější významní fotbaliséi, dokonce i vynikají veslaři a atleti. Zlatým hřebíčkem jeho trenérské práce byla Liba Kvasničková-Fanfulíková, který na prvním mistrovství světa v roce 1956 byla členkou družstva, které toto mistrovství světa v Jugoslávii vyhrálo. K titulu přivedl i mistrovský tým Slovácké Slávie Uherské Hradiště v české házené a dorostence v házené již mezinárodní. Většinu z nich jsem pak trénoval. Začínala u něj i legenda naší atletiky, čestná občanka našeho města, paní Dana Zátopková-Ingrová. Byl zakladatelem žákovských školních turnajů. Jen v Uherském Hradiště se turnaje zúčastnilo přes tisíc žáků z našeho regionu a to za tři dny. Hrálo se na fotbalovém, jak hlavním tak i tréninkovém, hřišti. Tato akce se rozšířila v dalších létech do celé republiky pod názvem Házenkářský kalamář. Množství pozdějších ligových házenkářů i jiných vynikajících sportovců prošla těmito turnaji. Byl to prostě sportovní fanatik v tom nejlepší slova smyslu. A nejen že mě přitáhl jako hráče, ale po příchodu z Bratislavy, kde jsem hrál a dva roky i trénoval, mně dal důvěru a stručně mě oznámil, že budu trenérem mužů. A že byl skvělým organizátorem dokazuje i zorganizování v době hluboké totality příjezd francouzské sportovní výpravy házenkářů do Uherského Hradiště v červenci 1968. A desátého srpna toho roku odjela výprava čtyřiceti hráčů, hráček a vedení do Francie, což byla na tu dobu nevídaná věc. Tam nás zastihla okupace. Jednadvacátého srpna nám naši francouzští hostitelé donesli noviny i tranzistory, a tak jsme s hrůzou poslouchali, co se děje v Praze. Dokonce mám amatérské záběry na filmu při poslouchání zpráv i francouzské noviny. Určitě i proto bylo vedení naší výpravy přijato na pařížské radnici, kde nás naši hostitelé zavezli 22. srpna. A tak malé městečko, jako je Uherské Hradiště, se stalo družebním městem francouzského Vendome!

Kdo vás ještě na začátku kariéry ovlivnil?

Podobný případ byl Balcar, který se na rozdíl od Strádala specializoval jenom na ženskou házenou. Byl to právě Balcar, kdo mi dal možnost trénovat a nabídl družstvo žen Kunovic. Bylo to snad dva dny po mém prvním vyhazovu. Bývalí spoluhráči ze Slovácké Slavie, se kterými jsem dřív hrával mě po dvouletém trénovaní oznámili, že mě již za trenéra nechtějí. Já jsem v té době absolvoval kurz trenéru druhé třídy a přenášel jsem různé metody přípravy do trenérského procesu, ale hráči spíše chtěli hrát házenou pro zábavu. Většina byla starší než já, byli to mí spoluhráči, ke kterým jsem se s úctou díval, co umějí. A tak přišli s tím, že házenou beru příliš vážně a trénovali sami sebe. Po této zkušenosti doporučuji nastávajícím trenérům, aby netrénoval tým, kde jsou hráči či hráčky starší než on sám. Není to dobré. Získat autoritu, respekt a potřebný odstup je téměř nemožné. Ani náhodou mě tehdy nenapadlo, že kamarádi z Hradiště zůstanou navždy jediným mužským týmem, který jsem vedl a že někdy budu profesionálním trenérem..

A zamířil do sousedních Kunovic, kde jste strávil dlouhých osm let a později se tam ještě dvakrát vrátil …

Družstvo žen jsem převzal ve druhé lize. Je pravda, že jsem tam strávil krásných, plodných a poučných sedm let. Holky chodily do práce a třikrát až čtyřikrát týdně trénovaly. Dokonce v jednom období ředitel Letu Kunovice, pod jehož sponzorstvím a logem jsme hráli, povolil hráčkám, které byli v podniku zaměstnané, aby dvakrát týdně dopolední tréninky. Byli jsme tak snad prvním klubem v ženské házené, který měl i dvoufázové tréninky. Třikrát jsme vyhráli svou skupinu druhé ligy a vždy jen těsně nám unikl postup v baráži do nejvyšší soutěže. Osm let v Kunovicích byla zcela největší škola, kterou jsem absolvoval, rozhodně vyšší než mé tříleté studium trenérů první třídy na FTVŠ v Bratislavě.

Je pravda, že jste měl v týmu i manželku?

Ano. Oli byla výborná brankářka, ale měla ze mě velké nervy. Den po zápase pokud se prohrálo, jsme spolu moc nemluvili, pak se to zklidnilo, ale od čtvrtka až do zápasu už zase nastávala nervozita. Bylo to tehdy na amatérské úrovni, ale na profesionální scéně si nedovedu představit, že bych trénoval svoji partnerku nebo manželku. Nechápu, jak to mohl zvládat třeba ruský trenér Turčin nebo mnozí další.

Manželku jste potkal na Slovensku, že?

Ano. Po studiích si mě vybrali jako brankáře druholigové Červené hvězdy Žilina. Pak jsem byl převelen do Bratislavy do civilního mužstva Inter Slovnaft Bratislava, které ale bylo složené jen z vojáků. A v první polovině šedesátých let jsem na hřišti potkal svou budoucí ženu A proto jsem i po vojně zůstal v Bratislavě, kde jsem pracoval jako zásobovač ve Slovnaftu. U házené jsem zůstal i po rozpadu mužstva. Nejprve jsem trénoval dorostenky Interu a zároveň si dělal trenérský kurz třetí třídy. Během půl roku jsem přešel k trénování B družstva žen. Na trenérském kurzu v Nitře jsem poprvé potkal Jána Kecskeméthyho, který mě v házené nasměroval k trenéřině a dalšímu studiu.

Kdysi jste řekl, že angažmá v Kunovicích byla nejlepší trenérská škola v praxi. Pořád to platí?

Ano. Jak jsem již uvedl, byla to opravdu praxe. Nakonec i diplomová práce byla vlastně napsaná ze zkušeností tohoto družstva. Samozřejmě že práce s reprezentačním družstvem je úplně odlišná od klubové práce. Sami trenéři vám potvrdí, že práce u klubu či reprezentaci, která je víceletá, je daleko efektivnější. Trénování je o trpělivosti, dokonalém poznání svěřenkyň, prostě vidět jim opravdu až do duše. Znát jejich problémy, jejich potřeby, získat si jejich důvěru. Ta se získá především pak výsledky! Pokud není vzájemná důvěra trenér - hráčka, nikdy to nemůže vést k úspěchům. Dobré výsledky, které nejsou dílem náhody, potřebují čas a odpracovat spoustu tréninků a příprav. Každý trénink má svůj program a řád.

Jak moc se s přibývajícími lety měnily vaše nároky a přístup ke svěřenkyním?

Moje největší slabina bylo posilování. Nikdo to tehdy neučil, skoro nikde to neměli. Jediné posilování bylo to vlastním tělem, nějaké medicinbaly,lavičky, prostě takové tělocvičné nářadí, které bylo k dispozici. A protože se v mých trenérských začátcích v roku 1965 hrálo pouze na venkovních hřištích, tak toho nářadí bylo málo nebo žádné. S přechodem do tělocvičen a hal se situace přece jen zlepšila. V Kunovicích jsem se domluvil s kamarádem kulturistou Podškubkou, kde zařídil posilovnu, ale já sám jsem o nějaké specializované přípravě pro házenkářky neměl ani ponětí. Obrovský zlom v tomto odvětví přípravy nastal až ve Veselí nad Moravou, kde všechny silové tréninky vedla Lenka Černá, jejíž diplomová práce byla vlastně o posilování. Holky měly jedou týdně povinnou posilovnu. Jinak moje fyzické přípravy – tréninkové kempy, to byl postrach mých svěřenkyň už ve druhé lize, v ligových klubech i reprezentaci. Tu jsem opravdu ovládal podle nejnovějších metodik a poznatků. Hodně hráček tuto přípravu nenávidělo, vymlouvaly se na nemoci a na vše možné, ale přitom dobře ze zkušeností věděly, že z toho budou těžit celou sezonu.

Jak moc se změnila házená?

Velké množství nových prvků, především rychlost s rychlým rozehráním akcí po obdržené brance. S tímto prvkem přišel i můj nástupce ve Veselí pan Sabadka. Vybral jsem si ho jako svého nástupce. Do týmu přinesl moderní prvky. Věci, které se dneska hrají. A dostal se s tím hodně daleko. V mé době to samozřejmě neumožňovala pravidla. Když jsme dali gól, tak každý klusal a slavil, teprve pak soupeř rozehrával. Taky za nás nebylo, že se sedmá hráčka vymění brankářku. Dnes je běžně k vidění, že hraje družstvo se sedmi hráčkami v poli, a to nejen při oslabeních či přesilovkách. To znamená i vývoj v taktice, která šla obrovsky dopředu. I já jsem se hodně zaměřoval na hru s ukončením po křídlech, ale jen se dívat na hru družstev Norska, Dánsko, Španělska či Ruska, kdy zakončení z prostoru křídel je fantastické. Samozřejmě, že toto zakončení je výsledkem hry úderných spojek, pokud je družstvo nemá, pak jsou i výborné hráčky na postech křídel až zbytečné. Je toho však ještě daleko více, vypichuji to, co mě nejvíce zaujalo na letošním MS v Japonsku.

Jak se vám líbilo poslední mistrovství světa žen?

Zaujala mě prakticky všechna družstva, každé něčím jiným. Pro mě byly Rusky nejlepším týmem. Líbily se mi také výkony Norska, Dánska. Naopak Francie šla trochu dolů. Bohužel jsem neviděl hrát žádný jihoamerický tým nebo Čínu. Ale zase Japonsko se mi líbilo. Některé výsledky byly překvapivé. Nedokáži pochopit, jako mohly Slovinky v prvním utkání vyhrát nad Holandskem, které se pak stalo mistrem světa, a Slovinky skončily v poli poražených, i když jsem jim fandil. Co se mi však nelíbí, jsou zahraniční trenéři u některých zemí, kteří zároveň jsou trenéři klubů v jiných zemích. O rozhodčích by se daly psát stránky. Nejednotný výklad pravidel jednotlivých dvojic, kdy i laik vidí dva zápasy za sebou a myslí si, že musejí existovat na každé utkání jiná pravidla hry. Nemluvím už o jednostranném rozhodování v prospěch jednoho družstva! Jinak na můj vkus se na letošním šampionátu hrálo až příliš mnoho zápasů.

Je ještě něco, co vám na současné házené vadí?

Již jsem to zmínil při předcházející otázce. Interpelace pravidel. Bez diskuze. Na ženském mistrovství světa jsem viděl všechny zápasy, co televize přenášely, a každá dvojice rozhodčích pískala úplně jinak. Já chápu, že se musí rozhodnout v jednom momentu, ale musí to být na obě strany. Ne že bude na jedné straně sedmička a na druhé prorážení. Ani VAR není řešení. To by jedno utkání trvalo tři hodiny. Musí přijít k jasné definici pravidel. Vývoj hry jde dopředu, ale pravidla jsou nejasná.

Získal jste osm domácích titulů a se svými svěřenkyněmi se prosadil i v evropských pohárech. Na které období nejradši vzpomínáte?

Nejlepší štace byla ve Slavii Praha, kde jsem za tři roky získal tři tituly a pokaždé slavil double. Nejlepší byl poslední ročník, kdy jsme došli i v Poháru EHF hodně daleko. Vyřadili jsme Madeiru, Bordeaux, Madrid. Pak jsme hráli v Norsku. Soupeř přišel s nabídkou, že nám zaplatí cestu i pobyt. A my jsme první zápas u nádherného fjordu vyhráli o sedm branek, druhé utkání o pět a neudělali nám ani večeři. Vypadli jsme až v semifinále Podravkou Koprivnica, která mě pak zlanařila. Náš zápas na Slavii silně ovlivnili ruští rozhodčí.

Jak to víte?

Když jsem přišel do Podravky, tak mi pan Slukič, který mě vlastně zlákal a zařídil můj příchod do Koprivnice, sdělil, že jsme proti nim nemohli postoupit, i když odvetu v Koprivnici pískali a výborně Dánové, protože my jsme rozhodčím dali v upomínku dvoje teplákové soupravy a oni zlaté hodinky, ale to je jedna paní povídala …

Úspěchy jste ale slavil i na Moravě. Titul jste získal se Zlínem i Veselí nad Moravou …

Do Zlína jsem nastoupil prvního ledna 1992 už jako trenér českého národního týmu. V klubu jsem měl sestry Pospíšilovy, tedy brankářku Lenku Černou i její sestru střední spojku Zuzanu. Dále vynikají křídla Libáňskou a Čumplovou a výborné odchovankyně Zlína. Celkem v družstvu bylo sedm hráček nové české reprezentace. Prostě tehdejší nejlepší hráčky, takže nebylo moc těžké získat titul. Navíc to bylo po rozpadu republiky, kdy se kluby teprve konsolidovaly a házenkářský Zlín pod vynikajícím vedením pana Šálka měl proti ostatním klubům v ČR velký náskok.

Jak vzpomínáte na angažmá ve Veselí nad Moravou?

Určitě bylo velice úspěšné. Když přišli manželé Břečkovi s nabídkou trenérského postu, po schůzce, kde jsme se dohodli jak na změnách v kádru, podmínkách pro hráčky, cílech, byla dohoda uzavřena. Výsledkem bylo v prvním roce působení druhé místo, ve druhém český titul a druhé místo v interlize. Ještě bych chtěl připomenout, že v každém klubu, kde jsem působil, jsem s družstvem hrál evropské poháry.

Nedařilo se vám pouze v tuzemsku, ale u v zahraničí. Jak na angažmá v Lublani nebo Koprivnici vzpomínáte?

Tato angažmá mi hodně rozšířila obzory. Vzpomínám na to moc rád. V červenci 1989 jsem měl už namířeno do Německa, ale klub se rozpadl. Tak jsem přijal angažmá do Belinky Olimpije Lublaň. Byli jsme nováčkem jugoslávské ligy, tým byl plný dorostenek. Nejstarší hráčka měla jednadvacet let, nejmladší šestnáct. Přitom jugoslávské liga byla tehdy nejlepší na svět, opravdu neměla konkurenci. A my jsme skončili čtvrtí, což byl obrovský úspěch. Pohoda se přenesla i do osobního života. Byla tam se mnou i manželka Všechno bylo na vysoké úrovni, opravdu na profesionální, včetně bydlení. Ve druhé sezoně jsem v prosinci odjel domů na Vánoce, a když jsem se vrátil, byla válka, Sloveniji, tehdejší část Jugoslávie obsadili Srbové.My jsme to vůbec nechápali. Konzulát nám doporučil návrat do ČR. Rychle jsme autovlakem odjeli domů. Do Slovinska jsme se vrátili až v polovině března, už bylo po všem. Tam trvala válka jenom sedm dní. V Belince Olympii jsem skončil. Vedení mě oznámilo, že bude jen Slovisnká liga, a že nemohou dodržet smlouvu s mým platem. Protože jsem byl vyslán Pragosportem Praha a měl jsem i tudíž finanční závazky k této agentuře, nesouhlasil jsem s podmínkami, které mi klub dával, a tak jsem se vrátil domů a za týden jsem již trénoval Plastiku Nitra.

Kam řadíte angažmá v klubu Krim Electa Ljubljana?

Hodně vysoko. Jako nováček slovinské ligy jsme jasně vyhráli bez ztráty bodu ligovou soutěž a v Poháru mistrů jsme se probojovali mezi poslední čtyři celky. O finále nás bohužel připravili litevští rozhodčí. Po roce jsem však další působení ukončil. Celkově hodnotím toto angažmá v zahraničí jako daleko nejlepší a velmi úspěšné. S mým šéfem Zoranem Jankovičem jsem měl nadstandardní vztah. Mimo jiné mě seznámil s tehdejším prezidentem Slovinska, panem Kučanem, který byl takovou obdobou našeho prezidenta Havla, ale v oblasti sportu. Byl jsem s ním hodně ve styku i mimo házenou.

Ale některá angažmá už nebyla tak pohodová, že?

V Nitře to ještě bylo v pohodě, ale nejbolestivější konec jsem zažil v Šaľe, kam jsem odešel za vidinou lepších podmínek jak finančních, tak sportovních úspěchů. Duslo Šala byl mnohonásobný mistr republiky, vynikající plně profesionální podmínky jak pro trenéra, tak pro hráčky. Příprava byla výborná, vyhrály jsme všechny zápasy i turnaj v Partizánskem .Klub mě navrhl na uvolněné místo trenéra reprezentačního družstva Slovenska. kterou jsem přijal. Po odehrání prvních tří zápasů ligy jsem odjel s reprezentací na turnaj čtyř do Švédska. Když jsem přiletěli domů a já vysedl z letadla, oznámilo mě vedení klubu, že už nejsem trenér Šaľy. Zůstal jsem z šoku. Ještě večer mi přinesli dvouměsíční plat a já ve zlém odjel domů. Až později jsem se dozvěděl, že za mým koncem stojí nějaké řeči, že jsem měl výhrady někde u piva, k tehdejšímu prezidentovi Slovenska panu Mečiarovi. Šala totiž v té době byla promečiarovská. Ale myslím si, že to byla jen jakási záminka k mému vyhazovu. Ať to bylo cokoliv, byl to můj nejpotupnější vyhazov.

Drsný konec jste ale zažil také v Koprivnici, ne?

Tam to bylo ještě složitější. Vyhráli jsme podzimní část sezony, v Pohár mistrů vyřadili španělský tým i Volgrograd. Podlehli jsme až Skopje, které celý ročník pak vyhrálo. V Makedonii jsme prohráli asi o sedm branek. Šéf klubu a výkonný ředitel firmy Podravka tlačil do sestavy Rumunky a ještě jednu Chorvatku ze Splitu. Tehdy jsem po utkání ve Skopje na tiskové konferenci prohlásil, že vedení klubu kupuje hráčky jenom na parádu. V kabině mi řekl, že buď v Koprivnici budu já, nebo on. Věděl jsem, že je to můj konec. Tak jsem se s týmem rozloučil a v klubu skončil. Hráčky pak asi čtrnáct dní stávkovaly, ale peníze jsou peníze. Když jim pohrozili že nebudou výplaty, tak se vše vrátilo do starých kolejí Tehdejší šéf Damir Polančec se později stal ministrem pro sport a turistiku. Později jsem se dozvěděl, že byl odsouzen a zavřen. Klub mě hodně dlouho dlužiI osm tisíc marek, které však po dvou letech mě byly doručeny. S Podravkou jako s klubem mám i nyní velmi dobré vztahy, mimo jiné jsme byli s manželkou pozvání na oslavy šedesátého výročí založení klubu.

Chybí vám trénování, každodenní adrenalin?

Chybělo mi asi pět roků, i když jsem se dvakrát vracel do Veselí. Tyto výpomoci ale nepočítám. S trenérskou kariérou jsem se rozloučil v 69 letech v Olomouci, kde Štěrbová dala památný gól z devítky a zajistila nám titul. Jinak trénovat ženské týmy s sebou nese nutnost proniknout do křehké ženské duše. Důvěru u hráček si nezískáte za pár týdnů. To je dlouhodobý proces, který vyžaduje trpělivost, soustředění a především absolutní porozumění manželky. Někdy může jen jediné slovo vyslovené maličko jinak, než bych chtěl, způsobit velké nepříjemnosti a mít negativní vliv nejen na jednu hráčku, ale i na celý tým.

Co říkáte na současnou českou házenou?

Ženský národní tým měl velkou smůlu, když o nepostupu na mistrovství světa rozhodla jedna branka a zase sporné verdikty rozhodčích. Přitom s děvčaty jsem se potkal v Uherském Hradišti, na pozvání vedení reprezentace Honzy Bašného. Vzal jsem nějaké ty medaile, upomínkové předměty z OH, něco jim povyprávěl o minulých reprezentačních úspěších. Bylo až hmatatelné, jak je družstvo namotivované na nadcházející ME, která byla i kvalifikací na MS v Japonsku. Bohužel neměli potřebné štěstí.

A MOL Liga?

Šla hodně výkonnostně dolů. Především slovenské družstva. Vždyť za mě na mistrovství světa v roce 1986 byly v kádru jenom tři Češky. Zbytek týmu tvořily Slovenky. Teď se stačí podívat na tabulku MOL Ligy a je to jasné. Kraluje Most a Michalovce, kterým konkuruje pouze Šaľa. A čtyři slovenské celky jsou na chvostu. Bohužel chybí členská základna, není kde brát. Menší oddíly, které dodávaly hráčky do lepších klubů, skončily. U nás je to ale to stejné. Moc velké šance nedávám tento rok ani Veselí, o záchranu bude hrát i Zlín. Mrzí mě obrovský úbytek zájmu o tento sport.

Jak se stalo, že se z házenkářského trenéra stane ředitel fotbalového Slovácka?

Po konci vyhazovu v Koprivnici jsem se vrátil do Kunovic, kde jsem vydržel rok a půl. Postoupili jsme do ligy, ale funkci hlavního trenéra jsem přenechal Tondovi Střelcovi. Bez práce jsem ale dlouho nebyl. Jednou mě zavolala sekretářka Iva Valenty, ať přijdu na konkurz na výkonného ředitele 1. FC Synot. Nakonec jsem tuto pozici vykonával rok.

Jak na působení ve Slovácku vzpomínáte?

Měl jsem štěstí, že jsem mohl být u otevírání stadionu, kde byl třeba Josef Masopust, Mirek a Ivo Valentovi a další osobnosti. Přijel Mönchengladbach a bylo vyprodáno. Tehdy Slovácko trénoval Karel Jarolím, kterého jsem znal ještě ze Slavie. Bohužel v tom roce přišel obrovský malér v podobě korupční aféry. Zrovna jsem byl na dovolené kdesi u Splitu, když mi volal Ivoš Valenta, abych přiletěl do Prahy. Po našem rozhovoru jsem přijal jeho doporučení o ukončení pracovního poměru a tak přesně po roku jsem z klubu odešel. Nadále jsem byl ve velmi dobrém vztahu s panem Ivo i Mirkem Valentů. Ivo Valenta udělal pro Uherské Hradiště strašně moc. Nádherný fotbalový stánek, vybudoval prvoligový tým a troufám si tvrdit, že, kdyby nebylo jeho, těžko by zde byl takový stadion a ligová soutěž. A to nemluvím o jeho zásluhách v oblasti kultury. O filmové škole a Slavnosti vína ví kdekdo.

Byl to pro vás šok, jak to dopadlo?

Samozřejmě. Musím ale říct, že jsem přišel do jiného světa. Jenom ty platy, jaké jsem tehdy podepisoval. Tenkrát jsem si uvědomil, v jakých nuzných poměrem házená v Česku funguje. Opravdu se to nedá srovnat. V současné době sport dělají peníze. Bez sponzorů nemůžete mít úspěch. I proto fandím těm, kdo hrají dobře. (úsměv)

Jak si užíváte důchodu? Co vás baví, naplňuje?

Pořád sleduji sport, především reprezentace naší vlasti a v první řadě házenou. Nevynechám jediný domácí zápas Veselí nad Moravou. Jezdil jsem i do Zlína. Jinak už nikomu neradím, ani nic nekritizuji. Nejsem ani fanda, při zápasech spíše sleduji rozhodčí, vytipované hráčky nebo trenéra a jeho chování či reakce. Jinak sleduji internet, různé novinky. Každý den chodím na procházku se psem. Mám ho už pět let a vždycky kolem sedmé hodiny jdeme na vykopávky v Sadech. Je tam nádherný výhlede na Hradiště, panoráma buchlovských hor, hrad Buchlov, Barborka, Holý kopec, Brdo, věže velehradské Baziliky, údolí Salaše, kde jsem prožil mládí. Samozřejmě, že hodně času věnuji našemu rodinnému domku a zahradě, na kterou nebylo čas při mých toulkách s házenou, kterou jsem nepřetržitě profesionálně dělal dlouhých osmatřicet let. A samozřejmě se snažím vynahradit to co jsem zmeškal mé rodině, dětem a vnoučatům.

Kdo je Jiří Zerzáň?

Podle Národního házenkářského archivu nejúspěšnějším českým profesionálním trenérem v ženské házené.

Trenérské úspěchy: 2. místo na mistrovství světa 1986 v Holandsku, 5. místo na olympijských hrách v roce 1988 v Soulu (vše s národním týmem žen), pětkrát získal český titul, jednou slovinský s Lublaní.

Trenérská kariéra: vedl ženské týmy, mj. Kunovice, Partizánske, TJ Gottwaldov, Belinka Olimpija Lublaň, Nitra, Zlín, Krim Lublaň, Veselí nad Moravou, Šala, Slavia Praha, Podravka Kopřivnice, juniorky Československa, A-tým Československa (1980-88), A-tým Česka (1992-94, 2000-02), v reprezentaci odtrénoval 422 zápasů, získal Cenu fair play Českého olympijského výboru 1997, je členem Síně slávy Unie profesionálních trenérů. Vzorný trenér (1991), Zasloužilý trenér (1994) a Trenér roku (2002)

Autor: Libor Kopl