Ženská házená je v současnosti nejúspěšnějším sportem Písecka. Družstvo Sokola Písek jako jediné působí v nejvyšší soutěži, kterou je československá interliga. V srpnu loňského roku zemřel dlouholetý předseda oddílu házené Sokola Písek Rudolf Žaba. Na jeho místo nastoupil dlouholetý funkcionář Michal Horák, který novou funkci zastává sedm měsíců. Kromě toho se nadále věnuje výchově písecké mládeže, kde hrají házenou výhradně dívky. V době, kdy je i sport v celé republice ochromen koronavirem, se Michal Horák pro web Jižní Čechy TEĎ! ohlédl do téměř třicetileté historie písecké ženské házené. Celá písecká házená v letošním roce oslaví sto let.
Kdy a proč jste se začal věnovat písecké házené?
V roce 1991 jsem do písecké házené vstoupil jako nadšený rodič. V té době jsem měl dceru, která byla ve věku, kdy už bylo na čase jí nějaký sport vybrat. Jako kluk jsem se věnoval hokeji, ale pro holky se mi strašně líbila házená. Takže pro dceru to byla jasná volba. V té situaci, v které se v té době písecká házená nacházela, kdy obnovený Sokol ještě nebyl úplně obnovený a ČSTV nebylo úplně zrušené a probíhaly dost tvrdé restituční boje o sportovní areál, jsem do této házenkářské organizace vstoupil a zapojil se jako začínající funkcionář. Tehdy jsem tam potkal paní Králíkovou, která jako pracovnice domu dětí se házené trochu věnovala. Od ní jsem dostal jednoduchou radu. Sežeňte si trenéry, udělejte si nábor, objednejte si halu a vaše dcera bude hrát házenou.
Nebyly to trochu krkolomné začátky vaší bafuňářské práce?
Já jsem taková povaha, že jsem to vzal jako výzvu a přesně to, co paní Králíková řekla, jsem udělal. Sehnal jsem trenéry, což byli tehdy vojáci, kteří tady hráli za B tým prvoligové Dukly Praha. S Vlastou Kottem jsme udělali nábor a tím jsme vlastně založili mančaft. Nejdříve jsme fungovali jako vedoucí družstva, ale pak, když Duklu zrušili a vojáci odešli, museli jsme sami začít trénovat. Takhle jsem se vlastně z tatínka z tribuny dostal nejdříve k vedoucímu družstva, potom k trenérovi, následně jsem se stal organizačním pracovníkem, pak sekretářem klubu až k současnému předsedovi.
Ale na všechno jste sám v začátcích určitě nebyl. Kdo byl s vámi u zrodu, dá se říci, novodobé historie písecké házené?
V devadesátých letech se tam sešla úžasná parta asi osmi nadšenců. Pro dnešní generaci je asi nepředstavitelné, co tehdy dobrovolníci zadarmo byli ochotni házené obětovat. Nadšení a obrovské nasazení se muselo postupem času nějak projevit. Z té doby vzešly hráčky jako Kateřina Keclíková, Barbora Raníková, Iveta Luzumová, Alena Stellnerová, Michaela Borovská. Ty všechny byly koncem devadesátých let a na začátku milénia v žákovském věku. Později se ukázalo, že výchova těchto budoucích reprezentantek byl jakýsi výsledek urputnosti party, která chtěla dokázat, že i v menším městě se dá dělat velká házená. Je fakt, že tak nadšení dobrovolníci jako byli v té době, se už dnes nenajdou. Mezi ně patřili Míra Baumruk, Pepa Keclík, Luděk Wágner, Horák senior, paní Slavíková, Honza Slavík, Venca Zoubek, Zdeněk Kalenda, Pepík Růžička, Vašek Lid. Byla to parta, která držela při sobě a od půlky devadesátých let tlačila píseckou házenou za svým snem, který se splnil v roce 2005, kdy písecká házená slavně postoupila do interligy - nejvyšší česko-slovenské soutěže, kde se bez přestávky drží dodnes. Postup byl takovým završením jedné, téměř desetileté etapy písecké házené, za kterým parta nadšenců cílevědomě šla...
Celý rozhovor s panem Michalem Horákem včetně hodnocení dosavadního průběhu písecké sezóny čtěte na www.jcted.cz zde.
Zdroj: www.jcted.cz, autor Václav Kozma