Máte za sebou těžký zápas s Partizánským. Podle trenéra Hudáka jste i přes oslabenou lavičku měli vyhrát. Proč se to nepodařilo?

Vyhrát jsme opravdu měli. Kvůli množství technických chyb a především laxnosti v obraně si soupeř lehce vybudoval začátkem poločasu velký náskok, což bylo pro vývoj celého zápasu zřejmě rozhodující. Měli jsme taky takzvanou hluchou minimálně pětiminutovku. Do konce poločasu jsme se dokázali zvednout a výsledek snížit na rozdíl tří gólů a ve druhém poločase jsme měli pokračovat tam, kde jsme na konci první půle skončili, bohužel jsme ale zase nechali Partizánske utéct na rozdíl pěti branek. V závěru zápasu jsme skóre postupně dotahovali a cítili, že na obrat máme a že je na dosah, ale gólové manko, které jsme v různých částech zápasu nabrali, bylo tak zásadní, že se nám nepodařilo dosáhnout ani na remízu. V úplném závěru zápasu nám možná chyběla i trocha štěstí, tak to ve sportu ale je.


Jak dlouho trvá než se s prohrou v šatně ale i sama v sobě srovnáte? Co vám zlepší náladu?

Nálada se mi zlepší, když se mi podaří přestat na chvilku myslet na prohraný zápas, většinou je to mezi kamarády, co se házenou nezabývají - zeptají se, jak jsme hráli, a tím to skončí, nerozebíráme to, odvedou moji pozornost jinam. Ale když se jedná o utkání jako je třeba toto s Partizánským, kdy jsme měli vyhrát, je to pro mě dost těžké, dlouho se mi promítá zápas před očima. Tam jsme měli zabrat, tam jsme měli udělat něco jinak, tam jsme měli ubránit… "Žere" mě to celkem dlouho. Na zápas se druhý den dívám znovu. Sleduji nejen to, co jsme mohli udělat jinak a lépe, ale také sebe. Taková analýza mi celkem pomáhá. Už se mi ale stalo, že jsem se dívala zpětně na zápas a musela ho vypnout.

V rámci 19. kola zajíždíte na palubovku tabulkového souseda z jihočeského Písku. Co bude klíčovým faktorem, který by měl zajistit výhru Panenek?

Jednoznačně obrana, tu jsme v utkání s Partizánským ze začátku opravdu podcenili. Musíme také rozložit energii do všech postů, musíme o sobě vědět a spolupracovat, aby zápas neležel jen na spojkách. Síly jsou, tak proč jich nevyužít. Důležitá bude také rychlost a fyzička, která podle mě rozhodla v utkání s Pískem doma, kdy jsme vyhráli s velkým rozdílem.

Až na čtyři zápasy tohoto ročníku jste vždy skórovala. Jak jste spokojená se svou současnou formou?

Po přestupu do Veselí dostávám mnohem víc prostoru ve hře, cítím podporu trenéra, a to mě motivuje na sobě ještě víc pracovat. Ve Veselí je dobrá parta, cítím se tu dobře, a to mně dává pohodu pro hru. Myslím, že můžu říct, že tato sezóna je pro mě prozatím nejvydařenější.

Prošla jste mládežnickými reprezentacemi. Jak na toto období vzpomínáte? Máte z reprezentační etapy svého života přátele?

Na období v dorostenecké a juniorské reprezentaci vzpomínám ráda. Nejvíce mi utkvělo v hlavě otevřené mistrovství světa ve Švédsku. S holkama se potkávám na zápasech a vždy se s úsměvem zdravíme. Těšívám se na zápasy s Porubou, kde chytá Lenka Roháčková, s tou vždy prohodíme po zápase pár vět. No, a samozřejmě Sally (Martina Salčáková), ta mě provází celým mým házenkářským životem, a i když se teď naše cesty rozešly do různých škol i klubů, voláme si. A když se náhodou Marťa objeví v Hradišti a čas dovolí, snažíme se potkat.

Od kolika let hrajete házenou?

Házenou hraji od svých 8 let. Tehdy jsem dělala všechno možné, chodila jsem na tenis, do gymnastiky, do folklórního kroužku, snažila jsem se o hru na kytaru. Jeden den v týdnu jsem měla volno a kamarádka mě vzala s sebou na házenkářský trénink. Ještě ten samý den jsem doběhla domů a vyrukovala s tím, že v úterý zatím nic nemám a že budu chodit do házené… No, a postupem času odpadal jeden kroužek za druhým, zůstala mi házená a té jsem začala věnovat všechen svůj volný čas i energii a vlastně doteď se všechno přizpůsobuje hlavně jí.

Proč vám osobně házená tolik učarovala? Doporučila byste tento sport i mladým děvčatům, která se rozhodují se kterým sportem začít?

Poznala jsem spoustu nových kamarádů a kamarádek, procestovala jsem s házenou kus Evropy. Úspěchy, kterých jsme dosahovali jako družstvo i já sama jako jednotlivec, byly umocněny kolektivním prožitkem. A jestli bych doporučila házenou mladým holkám? No, je to na holky dost drsný sport, moje teta mi vždycky říkala, že nás obdivuje, že by na sebe nenechala ani sáhnout. Házená není pro žádné slečinky, ale proč ne?

Dokážete si vybavit, co byl váš největší házenkářský zážitek? Prožívají s vámi okamžiky radosti i zklamání vaši nejbližší?

Ráda vzpomínám na svůj první interligový zápas. Tehdy jsem nastoupila v základu, bylo mi snad sedmnáct, hráli jsme proti Olomouci a já dala Báře Raníkové tři góly. Dokonce se mi ji podařilo jednou přehodit. Lidi tehdy říkali, že to bylo hodně troufalé. Báru považuju za výbornou brankářku, proto z toho mám takový zážitek. Také moc ráda vzpomínám na roky, když jsme byly malé a jezdily po republice na turnaje s trenérem Střelcem a později s Markem Jurčou a „tetou Nožkou“. To celé byl jeden velký házenkářský zážitek. Radosti i zklamání se mnou nejvíce prožívá mamka s dědou, kteří jezdí pravidelně na každý domácí zápas. Jsou to moji nejvěrnější fanoušci. Taťka je velice sportovně založený, dlouho hrával hokej, takže ví, co vrcholový sport obnáší. Na rozdíl od mamky, která je vůči mně nekritická a libí se ji snad i chyby, taťka dovede přesně vystihnout všechno, co jsem udělala špatně. I když se jeho kritika často neposlouchá dobře, tak od něho cítím velkou podporu.

Žijete v Uherském Hradišti, které je proslaveno především lidovými kroji a tancem. Jaký vztah máte k těmto tradicím?

Folklor zbožňuju! Jak jsem už říkala, jako malá jsem chodila do folklorního kroužku, ale házená tehdy upozadila všechny moje ostatní aktivity. K folkloru jsem se vrátila asi až před pěti lety, kdy mě mezi sebe přijala „Mařacká chasa“, postupně jsem si pořídila kroj (mamka tomu říká výstroj) a od té doby s chasou organizuji a absolvuji různé akce. Každoročně pořádáme hody, zúčastňujeme se také vyhlášených Slavností vína, udržujeme slovácké zvyky v podobě hodových dozvuků, fašanku, letos jsme obnovili tradici štěpánského umývání chlapců z chasy.

Můžeme nakouknout i do vašeho osobního života? Co studujete?

Studuji fyzioterapii na Ostravské univerzitě v Ostravě. Profesi fyzioterapeuta jsem si vysnila někdy v prvním ročníku na gymplu, kdy jsme byli s házenou v Norsku. Tam jsem vlastně poprvé nahlédla do „velké házené“ a taky zaregistrovala práci fyzioterapeuta. Tehdy to byl Tomáš Brabec. Měla jsem problémy s kolenem, chodila jsem k němu na rehabilitace a strašně mě zajímalo co, jak a proč dělá, co a jak mám cvičit a neustále jsem se ho na něco ptala. Od té doby jsem k téhle škole směřovala, takže sportovní fyzioterapie byla takový první podnět. Když jsem nastoupila na školu, na praxi jsem si oblíbila i práci v nemocnici jak na rehabilitačním odděleni, tak na odděleních jako je traumatologie, ARO, JIP, popáleniny a podobně. Člověk si mnohdy neuvědomuje, kde je fyzioterapie všude potřeba.


Házená, studium, tanec. Kdy relaxujete?

V tuto chvíli se věnuji nejvíce asi házené, ve škole jsem totiž prodloužila ročník a mam za úkol "jen" napsat bakalářskou práci a složit státní závěrečné zkoušky. V poslední době jsem si oblíbila crossfit, takže když mám náhodou některý den mít málo pohybu, ráda si zajdu na tento trénink. Relaxuju po zápase a na druhy den. Nejlepší forma odpočinku pro mě je skočit do vody a trochu se vyplavat. V kombinaci se saunou je to ideální. V zimě si ráda zalyžuji nebo vytáhnu snowboard, v létě se odreagovávám na beachvolejbale, takže relaxuji vlastně zase sportem. Odpočinu si ale i u posezení s kamarády.


Pokud byste mohla ve svém dosavadním životě něco změnit, co by to bylo?

Asi nic. Všechno dobré i zlé, co mě potkalo, asi tak mělo být. Jsem spokojená. Kdybych v životě něco změnila, byly by jinak i věci, které bych měnit nechtěla. „Takže za mě dobrý :-)“